Díky za porozumění. Třeba se někdy potkáme na koupališti v Horní Stropnici :-)))

Jednu přednost totáčové Novohradky ale měly: úžasné zásobování, nesrovnatelné s obchody ve vnitrozemí. V tamních Jednotách jsme nakupovali značkové oblečení jako v Tuzexu, z nabídky ovoce a zeleniny přecházel zrak a v regálech se smíšeným zbožím se povalovaly knížky, které u nás byly beznadějné podpultovky. Tamní situaci za normalizace výstižně popsala spisovatelka Věra Nosková, která nějakou dobu žila v Nových Hradech. Doporučuji.

Chalupu na úpatí Kraví hory vlastníme od roku 1968, zážitků s pohraničníky máme přehršel. Pokud jsme si přivezli na chalupu přátele, ještě ten den, nejpozději ve 22 hodin bušili na dveře a perlustrovali je. S velkým hafanem a samopalem na krku... Smůlu měl dlouhovlasý kamarád, toho pohraničníci zadrželi asi na 24 hodin a prošel si přesně tím, čím pan Lancik.

Na asfaltce do Šejb jsem v 70. letech vozila děti v kočárku, později se tam učily jezdit na kole, byla to naše oblíbená trasa. Až jednoho dne tuto cestu uzavřela obrovská vrata a nad nimi kola z ostnatého drátu. Stáli jsme před nimi v němém úžasu a zmítaly námi emoce, směsice vzteku a ponížení. Naštěstí to byl už skoro konec 80. let.

Celá léta, co do Novohradských hor jezdíme, myslím na osudy lidí, kteří museli své domovy kdysi opustit... Je to zvláštní krajina, tajuplná, plná lidských příběhů. A také námětů k hlubšímu zamyšlení. Vzpomínám si, jak nás v raných 90. letech šokovalo, když v zádveří jednoho kostela v nedaleké rakouské vesničce bylo plné ozdobených zarámovaných fotografií mladých mužů v uniformě vehrmachtu... Chvilku mi trvalo, než mi došlo, že jsou to jejich mrtví, jejich synové, otcové, manželé... a že já bych asi také nemohla nic dělat, kdyby někdo poslal moje syny do války... Musím souhlasit s Ivanem Klímou - dvacáté století bylo fakt šílené.

Děkuji za reakci, mám pocit, že v Novohradkách býval za totality drsnější režim, než na Šumavě. Ty osudy odsunutých rodin mi taky nedávají spát, máte pravdu - ti lidé tam po staletí dřeli, ve tvrdých podmínkách si budovali domovy, politika je mnohdy vůbec nezajímala ........ a museli pryč. A když se jim při odsunu nic nestalo, mohli ještě mluvit o štěstí. Zanechali po sobě spoustu stop a proto jsou možná Novohradské hory tak smutné, tajemné a zároveň krásné.

Děkuji Vám. Nějakou dobu jsem žila kousek od Nových Hradů, a tak jsem tyto hory měla možnost nepatrně poznat z této strany. Také mě překvapovaly svou rozmanitostí a tajemností. To muselo být prima najít Vašeho Posledního Mohykána :)

Já děkuji Vám za milou reakci. Většina "znalců" Novohradek se nechá zmást jejich poměrně malou rozlohou, prohlédnou si hrad v Nových Hradech, Terčino údolí, zajedou na Dobrou Vodu a na Pohoří...... Ti zdatnější ještě vystoupají na rozhlednu na Kraví hoře, ale tím to většinou končí. Ale my dvě už víme, že Novohradské hory jsou o něčem jiném. Jsem moc ráda, že jste se mi ozvala a že je takových bláznů jako já víc! Jarka

Diky za clanek Jarko, taky se tak jmenuju a jsem zrovna tak jsem fanda Novohradskych Hor. Bohuzel nezbyva me nez Vam zavidet a srdce prat dobre zdravi a dobre nohy. Predstavte si , ze kdyz jsem se tam vypravil v roce 1978 na me nejaky mistni horlivec v Hojne Vode kde jsem stavil se najist zavolal Pohranicniky. Ti me zavezli do vsi Sejby kde me drzeli pres noc. Telefonovali policajty v mem domove a proverovali, taky byli v dome kde jsem zil a ptali se domovnice. Kdyz jsem se rozciloval nad tou zvuli jen se usklibli "Gottwald rika , duveruj ale proveruj". Ted kdyz je vse k videni ja uz po vymene kolenniho a kycelniho kloubu se muzu jen radovat z clanku jako Vas. Mozne Vas to bude zajimat, Pan Jiri Zuzak napsal prekrasne vzpominani: "Strezili Pohori na Sumave rok po valce". Prijel tam kdyz tam jeste byli puvodni obyvatele pred jejich vyhnanim a dobre je znal, nasel jsem to na Netu. Jinak Vam moc preju hodne takovych pruzkumnych vyprav, zdrave plice a nohy at Vam slouzi, je toho spousta k objevovani

Dobrý večer pane Jaromíre, děkuji za reakci, navštívit Novohradky za totality muselo být skoro "o život". Milan Koželuh popisuje podobné zážitky jako Vy. Vzpomínky pohraničníků jsem na netu taky našla, jsou krásné i smutné, nejvíc mi utkvěly v paměti koledy z rakouské strany o Vánocích ........ a pak ty hroby dvou německých děvčat u Pohoří. Hledala jsem je, ale už nenašla. Nohy mi zatím slouží a mám v plánu se do Novohradek odstěhovat na penzi. Skoro bych řekla, že mi ta představa hodně oslazuje život, Vy mi určitě rozumíte. :-) Přeji hodně štěstí a pohody. Jarka