....... a bylo ticho jak v chrámu Páně

Mám moc ráda sakrální architekturu. S otevřenou duší vnímám prostou krásu venkovských kostelíků, obdivuji monumentální nádheru gotických chrámů, v úžasu vzhlížím k freskovým stropům barokních bazilik. Miluji to posvátné prostředí - ticho, klid, mír, staletou energii....... probouzí ve mně pocity úcty a obdivu.

Minulý týden jsem při pracovní návštěvě Prahy vyšetřila chvilku a zašla z Malé Strany nahoru na Hrad. Naivně jsem doufala, že v nastálém počasí – bylo chladno, vítr a déšť - nebude v areálu tolik turistů. Moje cesta automaticky vedla do chrámu sv. Víta, na jedno nejposvátnějších míst české historie, do katedrály, kterou prošly dějiny. Očekávala jsem nezapomenutelný zážitek. Dostavil se, bohužel v úplně jiném smyslu.

I díky volnému vstupu se po nádvoří, kolem kostela a poté jedním ze vchodů dovnitř valil mohutný had nedočkavých návštěvníků s batohy, pláštěnkami a deštníky. Ale to nejbizarnější teprve čekalo uvnitř. Babylon. Neznám snad jiné slovo, kterým bych svůj dojem vyjádřila. Lidé všech barev pleti,  neorganizovaně postávající a hemžící se mezi monumentálními sloupy. Lidé halasící snad všemi světovými jazyky, pokřikující, fotografující, natáčející, shánějící své přátele. Průvodci, snažící se v zájmu informování svých skupin překřičet všeobecný halas. Učitelé, usilující v té vřavě udržet svěřené děti pohromadě. Smějící se hloučky mládeže, postávající zády k hlavnímu oltáři. Žádná úcta, žádný obdiv, žádná posvátná atmosféra. Nezvládla jsem to. Vlečena hlavním proudem jsem po pár minutách opustila interiér chrámu. 

Shodou okolností jsem následující den ve stejnou denní dobu navštívila chrám sv. Barbory v Kutné Hoře. Prohlídkový režim je tam klasický – přijatelné vstupné, uvnitř odhadem dvě stovky návštěvníků, bez výjimky respektujících psaná i nepsaná pravidla. Jednotliví turisté tiše procházejí označenou trasou, s obdivem se zastavují před oltáři, freskami a sochami, fotografují bez rušivých blesků. Skupinové prohlídky s výkladem nikoho neruší. Interiér je prodchnutý posvátným klidem a důstojností.  

I u nás v Třebíči máme jednu z pozoruhodností světového stavitelství. Naše románsko-gotická bazilika sv. Prokopa je už jedenáct let zapsána na seznam světového kulturního a přírodního bohatství UNESCO. Tento fakt přirozeně mnohonásobně zvýšil příliv návštěvníků z Česka i ze zahraničí. Prohlídkový režim je u nás podobný tomu kutnohorskému, jen většinově provázíme turisty v organizovaných skupinách s odborným výkladem průvodkyň. Nedokáži si vůbec představit, že bychom porušili samozřejmou pietu a ponechali chrám včetně jeho „genia loci“ návštěvníkům napospas.......