To nevymyslíš, aneb Víkend příjemný, pohodový, relaxační

Po perném pracovním týdnu konečně víkend. Strávím ho na chalupě, bude jistě příjemný, pohodový, relaxační. Určitě se mi podaří nabrat energii do dalších dní.........

Moje chalupa není připojena na kanalizaci, pouze na jakýsi krátký úsek odpadních trubek, trativod se tomu na vsi říká. Možná proto, že nikdo neví, kam vede a kde končí. Ale hlavně asi proto, že se veškerý tekutý domovní odpad pomocí tohoto geniálního vynálezu během své cesty prostě ztratí. Nepovolené, ekologicky nepřípustné, zato jednoduché a účinné. Pokud ovšem nedojde k ucpání staré cihlové kanálové vpusti v nejnižší nadmořské výšce dvora........ Dala jsem se do práce. Až na samém dně, po postupném odstranění neuvěřitelně páchnoucích vrstev jsem našla důvod havárie – starou psí misku. Pak jsem se umyla a rozhodla se odměnit procházkou podzimním lesem. Samozřejmě s mým věrným psím kamarádem, jedenapůlletým hovawartem. Prošli jsme stodolou, jenže sotva jsem otevřela druhá zadní vrata na zahradu, pes nastartoval první kosmickou a pak už to jen lítalo. Peří, sousedova mladá slepice, pes....... a já, běžící zpátky do chalupy pro silnější lákadlo, než je polomrtvé odrostlé kuře. Jak jistě tušíte, skončilo to tragicky. Abych mrtvou slepici psovi vůbec sebrala, musela jsem obětovat asi půl kila salámu........ Ubrečená jsem zavřela psa do chalupy a odkráčela na druhý konec vsi za spřátelenou sousedkou poradit se, co mám dál dělat. Ta se jen ujistila, zda celou tu akci nikdo nepovolaný neviděl a s moudrostí svých osmi křížků mi poradila, ať mlčím a slepici zlikviduji někde mimo obec. Tož jsem vše provedla podle rady, slepici pomocí klacku nažďuchala do igelitky, zabalila do druhé tašky a nechala ve stodole s tím, že ji později někde pohřbím. A učinila jsem druhý pokus absolvovat poklidnou podzimní procházku se psem, taky proto, abych jeho i sebe uklidnila.

Pes na procházce poslouchal jak hodinky, plnil příkazy s radostí, všechno probíhalo v normálu. Vraceli jsme se domů, prošli jsme zahradní brankou, já pustila psa z vodítka - a on najednou vystartoval podruhé. Další slepice, opět toho stejného souseda, ale tentokrát těžkotonážní nosnice. Pes ji skokem dohnal, slepice krákala, pes s ní mlátil o zem a snažil se ji trhat, já hystericky křičela a honila je oba, prostě cirkus neuvěřitelný. Pes si zoufale krákorající slepici zatáhl do stodoly, já běžela domů pro další salám. Salám došel, tak jsem rychle sbalila pečené maso a zpátky do stodoly, s úmyslem pokusit se za ně tu slepici vyměnit. Dokud krákorala a bránila se, nebyla šance, ale pak ji - zřejmě starou veteránku - napadlo dělat mrtvou. To psa udivilo, tak ji položil na zem a šel si ke mně pro maso. Využila jsem příležitost a skočila po slepici. Ta se tím zase probrala, ale to už jsem ji pevně držela. Byla dost pocuchaná, křídlo zlomené, peří oškubané a na zádech krvavé rány. Zavřela jsem psa ve stodole, a v šoku a se slzami jsem v náručí hladila vyděšenou poraněnou slepici, které bych se jindy nedotkla „ani klackem“.

Nedalo se nic dělat, musela jsem se jít majiteli oběti přiznat. Tedy samozřejmě jen tragédii číslo dvě. Byla ve mně malá dušička, soused je známý venkovský pruďas. Ale proběhlo to v klidu, starý pán pronesl jen "Ludre jedne!" Doteď nevím, jestli myslel mě a slepice, nebo jen slepice....... Vzal si ode mě zraněnou slípku a odkráčel dozadu na zahradu spravit díru v plotě. A já teď sedím ve své chaloupce, uklidňuji piškoty evidentně lovecky naladěného psa a slivovicí svoje pocuchané nervy a přemýšlím, jestli by mi nebylo o víkendu líp v paneláku.......